Člověk by se neměl pouštět do větších akcí, když na to nemá, ale co, ježdění na “HDčku” mě baví a tak jsem se rozhodl, že si zase jednou taky vyzkouším závod. Tím závodem mělo být Enduro s názvem Bike Rallye Most, které první říjnový víkend pořádal můj bývalý svěřenec z ČS MTB Teamu a kamarád Tomáš Trunschka a do kterého jsem zblbnul ještě pár kamarádů. První problém nastal, když se mi podařilo prodat čtrnáct dní před závodem můj rám. Nový rám dorazil až v úterý před závodem a podle hesla “Kovářova kobyla chodí bosa”, jsem si kolo stačil postavit až v pátek večer. Předpověď nevěstila nic dobrého, prd najeto, silná únava, vše jak má být. Víkend mohl tedy začít.

V sobotu mě nabírá kamarád Jirka “Kafíčko” Smejkal a v klídku vyražíme směr Most. Na 14:00 je domluvená společná prohlídka trati. Zhltáme řízeček, naskáčeme do kůže a za chvíli se vyráží. Jelikož mám za celý rok najeto asi tolik, co profesionál udělá za dva dny tréninku, trochu si od začátku dávám a cítím v břiše rychlý oběd. Projeli jsme první RZ, terén prima, jen pár lidí nadává, že je to moc šlapavý, ale mě se to líbí, ještě totiž můžu. Kopec ke startu RZ2 mi za chvíli ovšem málem vyškubne plíce z těla a pokouší se o mě první infarkt. Pak už si vlastně dávám pořád a když si člověk dává, tak dělá chyby. Ani nevím jak se to stalo, v půlce RZ3 řadím a najednou jsem bez přehazovačky. Na jednu stranu vysvobození, protože jsem mohl aspoň na chvíli zastavit, na druhou bych si nejradši nas… na ruce. Dávám si jako pes, zničím zánovní XTR šaltr, s ním řetěz a zítra se má ochladit ještě o deset stupňů a má pršet a to jsem se na tenhle víkend tak těšil. Přílišné těšení se ovšem nevyplácí, vždycky přijde nějaký trest. Zkrátím tedy řetěz a v nejhlubší depresi se sunu zpět na barák. Díky Jardovi Hrubému z KL Sportu Most jsem se dostal večer k nové přehazovačce a řetězu, tak aspoň pro dnešek byla situace zachráněná. Večer jsme aspoň mohli v klidu u pivka probrat taktiku na neděli.

Ráno nás budí bubnování kapek na parapetu. Vůbec se mi do toho nechce. Přemýšlím jak se z to vykroutit. Čekal jsem, že někdo bude stejně řídkej jako já a budu se mít o koho opřít. Z těch co tam byli nevzdal nikdo…sakra. Venku trefím Roba Trnku s Honzou Škarnitzlem a jak klábosíme v kapkách deště, snažím se trenérovi (jak ze srandy Robovi říkám) vyjevit, že bych to radši vzdal. Než to stačím doříct ozve se jen krátké: “Nic, jedeš, hotovo. Jinak to budeš mít celej rok na talíři.” To mi neměl dělat, měl jsem to pak v hlavě celej den. Nakonec jsem se přemluvil, nasadil na řidítka číslo a čip a hůrá na start.

Déšť udělal s tratí svoje a tak mám po pár metrech zalepený oba pláště a každou točku vyndávám nohu. Z kopce všude koloběžkuju, do kopce se plazím po svejch. Jediný co mě drží nad vodou je fakt, že to je pro všechny stejný. Na konci RZ1 to chci otočit zpět k autu “pro nesjízdnost tratě”, to by přece každej pochopil, ale pak jsem si zase vzpomněl na trenéra a řekl jsem si, že dám teda ještě jednu RZ a pak se uvidí. Kdyby mi aspoň před startem nevyhrožoval, že mi to bude připomínat celej rok… Kopec před RZ2 celej tlačím a přemýšlím nad tím, proč já, hobík, tohle všechno podstupuju? Druhá erzeta je naštěstí krátká a skoro celá z kopce, ale i tak už mám totálně tvrdý nohy. Naštěstí přestalo pršet a aspoň to tolik neklouže. Ve třetí RZ mě pak začala brát první křeč do lejtka, z neustálýho tlačení do kopce. Nenajetý kilometry se projevují naplno. Leju do sebe co mám v batohu, sunu do sebe tatranky a tajně doufám, že tu křeč rozchodím. Nerozchodil jsem jí a navíc se přidali další, snad do každý části nohy. Chci vzdát po každejch sto metrech, nemůžu vůbec otočit nohama, ale pořád si říkám, že přece nejsem tak řídkej, abych to nedojel. Navíc ta trenérova kletba…

Občerstvovačka před pátou RZ byla jako zjevení. Teplej čaj, koláčky, pizza, aspoň jsem mohl na chvilku slézt z kola a protáhnout se. Vůbec už nevnímám, hučí mi v palici, nohy nemůžu ohnout, dal jsem si i panáka, už je mi všechno jedno. Kluci se mě snaží povzbudit, že RZ5 je jenom z kopce, a že si jí stoprocentně užiju. Jenže když je člověk úplně vyšitej, neužije si to ani z kopce. Vlaju jak hadr na holi, trefím každej šutr a stále přemýšlím, že to vzdám. Největší utrpení jsem měl ovšem stále ještě před sebou. V RZ6, která v sobě měla zakomponované jedno malé stoupaní jsem se zastavil úplně. Nemohl jsem ani jít, ani jet na kole. Moje vyšití dosáhlo vrcholu. Marně jsem přemýšlel, jak se vůbec dostanu domů a proč jsem vlastně nevzdal už na začátku. Na cca. dvoukilometrovém úseku jsem strávil krásných 20:41 minut. Jak jsem se domotal do cíle si už moc nepamatuju.

Na cyklistice je nejhorší to, že vám i přes to utrpení přináší radost. V cíli v hospodě jsem skoro ani nemohl mluvit, ale po obědě a pivu už mi to nepřipadalo tak strašný. V autě cestou domů jsme pak s Jirkou chválili prima lokaci a terény a i když mě ještě v pondělí všechno bolelo, tak teď, když tu píšu o té hrůze, tak mi připadá, že to byl vlastně super závod a jak jsem si to užil. Jasně že to byl super závod. Obrovský dík patří Trundovi a KL Most, za nádherně připravenou trať, za to, že závody tohoto typu pořádájí, za super občerstvovačku a za bezva organizaci. Jsem rád, že jsem jel, že jsem nevzdal, viděl jsem se po dlouhý době se spoustou bezva lidí, s kterejma je sranda a uniknul jsem s nasazením života trenérově kletbě. Navíc jsem splnil přání mojí dcerky Barunky, že mám být první. První jsem byl sice odzadu, ale i to se počítá. Příští rok to bude tuty lepší, chce to jen víc jezdit.