Kladný vztah ke kolům jsem měl už jako dítě. S dědečkem jsme sledovali pravidelně Závod míru, což byl tehdy kromě Sandokana snad jediný sledovatelný pořad. Každý kluk chtěl mít tehdy „opravdového“ závoďáka, nic nikde nebylo k sehnání a tak jsme si museli sami vylepšovat co se dalo. U nás na chatě bylo k vidění spousta zajímavých strojů, kamarád měl třeba Ukrajinu s řadící pákou, když jsme si hráli na autobusy.
Zásadní zlom ovšem přišel až s pádem komunismu, který mě zastihnul v osmé třídě. O tom, že existují kola do terénu jsme sice tušili, ale jediné co bylo do té doby k sehnání, byl pouze příšerný Velamos 26 ATB, na kterém nic nefungovalo a do terénu se použít rozhodně nedal. Svůj první „horák“, značky Laurin & Klement jsem si pořídil v krámku na Ovocném trhu. Byla to ocelová příšera se SISkou, ale já byl nadšený, že můžu jezdit po lese. Bohužel se díky špatnému materiálu okamžitě všechno ohnulo a tak šel po třech měsících Laurin do světa. Mé první pořádné kolo byl pak až Anlen Impuls, kterého jsem si koupil s pomocí rodičů a babičky u Honzy Taicha v tehdy nově otevřeném Velointestu, a kterého mám dodnes.
Jako studentík bez peněz jsem mohl o kvalitnějším materiálu pouze snít a tak jsem pravidelně objížděl všechny prodejny v Praze, kde jsem oslintával veškeré vitrínky. V roce 1992 se otevřel v Holešovicích HET Sport, kam jsem chodil slintat úplně nejčastěji. Majiteli HETu tehdy byli Roman Čermák, Michal Pick a Robert Virt. Jelikož jsem si vždy všechno na kole musel opravovat sám a bylo mi trapné v HETu jen očumovat a nic nekoupit, nabídnul jsem se jednou, když zrovna přišla nová zásilka kol, že jim to pomůžu poskládat. Přes počáteční nedůvěru nakonec svolili a já jsem postavil prvních pár kol. Kupodivu se to povedlo a Roman Čermák mi pak nabídnul, abych chodil občas na brigádu montovat kola z krabice. Za jedno kolo jsem dostával 100 Kč, což bylo tehdy při mém učňovském platu více než dobré. Vydělal jsem si tak na svůj první rám Campione a konečně jsem začal být „in“, protože rám byl duralový a měl „tlusté trubky“, což byl tehdy jasný znak pořádného horského kola.
V roce 1993 vzniknul tým Ricoh-Impromat Tábor, složený většinou z táborských cyklokrosařů. Jelikož HET Sport byl jedním ze sponzorů, dostal jsem možnost vyjet s nimi párkrát na závody, spíš ale jen proto, že nikdo z mechaniků HETu na závody o víkendu jezdit nechtěl. Od roku 1994, kdy byl založen ČS MTB Team, jsem jezdil na závody stále častěji, podle toho jak jsem měl služby ve svém původním povolání a tím bylo vaření. Láska ke kolu byla silnější než touha být kuchařem, tak jsem v roce 1995 využil nabídky mého kamaráda Tondy Hrubanta a přijal nabídku dělat mechanika v nově vznikající „šedesátdevítce“. Nestačil jsem tam však být ani rok, když se za mnou zastavil Michal Pick, že HET Sport prodávají a chtěli by se ČS MTB Teamu věnovat na 100 %. Ani vteřinu jsme tehdy neváhal, protože jezdit na závody byl vždy můj sen. Tím ale mělo teprve všechno začít.
Opravovat kola jsem sice nějak uměl, ale co se má dít třeba na silničních závodech, co všechno se musí zařídit pro celoroční ježdění po závodech a co má mít mechanik všechno na starosti nebo jak se myje správně kolo, to jsem moc netušil. Přece jen jsem ty roky předtím jezdil vlastně jen jako „záloha“, nic jsem si nebalil sám, jen jsem si sednul do auta a jel jsem na „prima víkend“. Můj první ostrý závod nebyl jen tak ledajaký, hned na první pokus jsem letěl do Austrálie na mistrovství světa v Cairns. To bylo září 1996, chvíli po první (pro MTB) Olympiádě v Atlantě. Od roku 1997 nastoupil do týmu jako trenér František Raboň, bývalý silničář a kamarád Romana Čermáka. Pak mi teprve nastaly krušné chvíle. Franta nebyl zvyklý, že mechanik neví co má dělat a já zase nechápal, proč na mě tak řve, když mi to nikdo předtím nevysvětlil. Vše se ale dalo rychle dopořádku, naučil jsem se perfektně umývat kolo, vyměňovat defekty při silničních závodech a dovybavil jsem se spoustou drobností, o kterých jsem si myslel, že k opravě kol nejsou potřeba. Měl jsem pak v zásobě spínací špendlíky, všemožné šroubečky, toaletní papír nebo třeba noviny na prsa, když se závodilo za špatného počasí. I když jsem Frantu svého času hodně nenáviděl, byla to pro mě nejlepší škola, hlavně to závodění na silnici. Dnes se tomu společně vždycky zasmějeme a zjistíme, že to vlastně byla nejlepší léta.
Nelze teď nevzpomenout na Michala Picka, dobrou duši ČS MTB Teamu, který bohužel tragicky zahynul 5. března 2007 ve svých nedožitých 42 letech. Byl to on, který mě vytáhnul z krámku v Řeznické ulici na závody. Trávili jsme spolu díky cyklistice drtivou většinu času a sdíleli spolu to dobré i zlé. Poté, co se začal Roman Čermák naplno věnovat projektu „Kolo pro život“, dál vedl ČS MTB Team, který vychoval olympioniky od „Atlanty“ až po „Peking“. Především díky němu můžu být dnes tam kde jsem. Byl to skvělý šéf, ale především výborný kamarád, měli jsme hodně společného a patří mu velký dík za všechny ty úžasné roky, které jsme spolu strávili.
Po Michalově smrti se vedení ČS MTB teamu ujal Jirka Lutovský, trenér SG Vimperk a osobní trenér Terezy Huříkové. S ním jsme dál pokračovali v započaté práci. Moje aktivity u týmu a reprezentace ukončilo až očekávání mého prvního potomka a taktéž rozhodnutí generálního partnera, České spořitelny, tým dále nepodporovat. Tým sice dnes dál existuje v pozměněné podobě, ale to už je jiný příběh.
Jsem rád, že jsem mohl být v letech 1993 – 2009 u toho, a že jsem měl možnost se spoustou těch skvělých lidí zažít tolik zajímavých věcí. Stejně tak s reprezentací při MS a ME v letech 1996-2008.
V roce 2008 jsem pak založil s kamarádem Martinem Oříškem společnost 9395bikes, kterou jsem v roce 2013 opustil a vrhnul se na spolupráci s pražskou firmou Festka. V roce 2018 jsem opustil i Festku a po 25. letech opravování kol jsem si konečně zařídil vlastní dílnu.
